It's a life (13)

,,Rin?Počkej co?Dobře hned tam budu." ospale jsem vstala z postele a položila telefon na stůl vedle postele.
,,Kayo." ( .. ) ,,Kayo?" ( ... ) ,,KAYO!"
,,Ano?!" vběhla do pokoje celá od mouky ,,promiň připravovala jsem snídani."
Zasměju se ,,podívej se jak vypadáš .. Snídani?Umírám hladem!co je na snídani?" zapla jsem si knoflíky u košile a pomalu scházela po schodech dolů.
,,Na snídani jsem udělala borůvkové palačinky."
Vonělo to po celém dolním patře.Když jsem vešla do jídelny na stole bylo připravené jídlo jenom pro mě ,,a otec?" sedla jsem si ke stolu a pustila se do palačinek které vypadaly královsky!
,,Už odjel." jenom jsem přikývla.

,,Co ti tak trvalo?!" první co řekla Rin když jsem přijela vlakem na nádraží.
,,Ujel mi vlak."
,,Mohla jsi mi napsat textovku. Teďka přijdeme pozdě." otočila se a šla rychlou chůzí z nádraží.
,,Já ti psala.Tobě to nepřišlo?" zeptala jsem se.
Rin se koukla na telefon ,,aha,přišlo,hehe.Moje chyba."
,,Mimochodem,proč jsi mě vytáhla z postele?!"
,,Já myslela že ti to dojde když se dneska vrací."
,,Když se dneska vrací?Kdo?"
Rin se zastavila ,,počkat ty jsi zapomněla?" ( .. ) ,,dneska se vrací Haru."

Tichým hlasem řeknu ,,takže se vrací dneska?" zarazila jsem se ,,jenže jestli mluvíš o tomhle tak to znamená že ho chceš přivítat?"
,,No samozřejmě!Ale nečekala jsem že by jsi zapomněla na tak důležitou věc .."
,,Rin ale já tam nemůžu jít."
,,Jenom protože chodíš s Takuyou?Děláš si srandu?Bude štěstím bez sebe až tě uvidí."
,,Jenže já jsem mu ublížila nemůžu ho vidět .."
,,Ja jdu.Zbytek je na tobě,"
S pohledem v zemi jsem řekla: ,,promiň."
,,Mně se neomlouvej," ani jsem nečekala že mě začne litovat nebo tak.Beze slova prostě šla dál a už mě ani nepřemlouvala abych šla.Zatím co Rin byla dál a dál až zmizela a já jí neviděla,otočila jsem se a šla domů.Zavolala jsem Takuyi.Potřebovala jsem si s někým promluvit a on byl momentálně jediný nablízku.

,,Ari!" Takuya ke mě přiběhl s ustaranými oči ,,v mobilu si zněla zoufale.Co se stalo?"

,,Haru se dneska vrací.Já jsem ho chtěla jít přivítat ale nejde to.Nemůžu vidět jeho obličej.Co když ho to ranilo?Možná že kdybych přišla tak by se na mě ani nepromluvil, a ještě hůř, ani nekoukl.Ja už prostě nevím co mám dělat." začala jsem brečet.Zatím co jsem mluvila o Haruovi tak mě Takuya tiskl v náručí bez jediného slova ,,promiň .. mluvím tady o někom uplně jiném a oplakávám ho.Jsem strašný sobec myslím jenom na sebe," utřela jsem si slzy.
,,To je v pořádku jsem rád že jsi mi to řekla.Nechci aby jsi to v sobě dusila .." znova jsem se rozbrečela.
,,Pojďme někam jinam," zamumlám do jeho hrudi.

Šla jsem do kuchyně pro sušenky s pitím a když jsem se vrátila tak se mě Takuya zeptal: ,,Ari kdo to je na té fotce?" Takuya držel v ruce fotku která byla, původně, založena v mém diáři.

Fotku jsem mu vytrhla z ruky ,,hej!Nešahej mi na věci bez mého dovolení."
,,Kdo je to?"
Trochu jsem se začervenala ,,nikdo."
,,Tak někdo asi jo když ho máš na fotce." ( ... ) ,,Brácha?"
,,Ne, nemám sourozence."
,,Bratranec?"
,,Ne."
,,Nějaký příbuzný?"
,,Ne."
,,A řekneš mi kdo to je?"
Posadila jsem se na postel a nahlas si oddechla ,,je to kamarád z dětství.Moc si na něj nevzpomínám ale vím že to byl můj nejlepší kamarád.Potom se odstěhoval a od té doby jsem o něm neslyšela," Takuya se na mě upřeně díval a pak znova koukl na fotku ,,děje se něco?"
,,Je to asi jenom shoda náhod," zasmál se a podal mi fotku.
,,Co je shoda náhod?" vezmu tu fotku a kouknu se na ní.
,,Když mi bylo asi 5 let tak mě mamka vodila na hřiště.Neměl jsem žádné kamarády a nikdo si mě nevšímal .. ani se mi moc nechtělo spřátelit s ostatními.Když se jim ke mě zakutálel míč a já jim ho kopl ani nepoděkovali.A jednou tam přišla holka s tatou a mamou.Teda ze začátku jsem si myslel že je to její máma,ale časem jsem zjístil že je to služebná.Když ta holka přišla na hřiště všechny děti se s ní chtěly bavit.Kolem ní byla taková ta přátelská aura,se všemi mluvila a všichni mluvili na ní.Hned první den jsem věděl že se na mě ani nekoukne .. ale ona se koukla a usmála se.Protože se mi to ještě nikdy nestalo tak jsem uhnul hlavou.Když jsem se potom koukl zpět tak už si hrála s ostatními.Celých 5 hodin jsem z ní nespustil oči.Někdy se koukla i ona na mě a já uhl pohledem.Každým dnem se mi zdálo že se sbližujeme i když jsme spolu nepromluvili ani slovo.Sem tam se na mě usmála a já se usmál na ní.Takhle to trvalo asi týden potom se stala taková osudná věc - uletěl jí šátek mým směrem.Chytl jsem ho a donesl ho jí.Koukla se na mě a řekla: ,,děkuji,je to můj oblíbený šátek.Byla bych smutná kdybych ho ztratila," omotala si šátek kolem krku a pořádně utáhla aby už jí neuletěl ,,nechceš si se mnou hrát?" usmála se na mě a já kývl.Stali se z nás vážně dobří kamarádi.Dokonce naši rodiče se seznámili!" Takuya se zasmál
,,To bude jedno z těch pěkných dětství," usmála jsem se.
,,To bylo .. do té doby než mi rodiče oznámili že se stěhujeme.Od té doby už jsem jí nikdy neviděl."
Ještě nevím co dělat v takových situacích.Nevím jak Takuyu v téhle chvíli podpořit.Jediné co v této chvíli můžu udělat je chytnout ho za ruku.A-ale to nezvládnu .. *celá jsem zrudla protože jsem si to představila* Takuya se na mě koukl a začal se smát.

,,Vypadáš jak rajče!"

,,Sklapni!"

Ten příběh je mi nějak povědomí.Možná že jsem ta holka já, ale já si nic z dětství nepamatuju .. takže jsem radši nic neřekla a dívala se upřeně na Takuyu.

,,Co?"

,,Mmp.Nic," očima jsem zabloudila jinam.