Princův Démon a Démonův Princ I.

Další den Princ strávil ve své celi. Chtěl už počítat, kolikrát se tu ocitl. Tahle místnost je však jiná. Je hluboko v podzemí, jehož cestu zná jenom Princ, jeho otec a jeho dědeček. Chodba k celi byla úzká jen pro jednoho člověka a dlouhá kam až oko dovidí. Pokaždé, když Princ opět někoho zabije, tak ho sem posílají. Což je asi každý druhý nebo třetí den.

Princ tiše kráčel za svým otcem s silnými pouty na krku a rukách. Už od dětství sem chodil, ale Princ nikdy nechtěl zabíjet. Nikdy se jako princ ani narodit nechtěl. Každý den chodí ven mezi chudé lidi a snaží se pomoct. No vždycky někoho zabije. Zničeho nic mu proste roztaje před očima jakousi tekutinou.

Pořád říkal, že on nic nedělá, no Princovi už nikdo nevěří a jediný, co od nich dostává sou nenávistné pohledy. Nikdy se na něj nikdo neusmál, ani vlastní otec. Princ pomalu zapomíná, co to úsměv vůbec je.

Když se zastavili, na boku stěny byli dveře. 'Sem doma' zaúpěl Princ v duchu. Otec vytáhl fialový klíč a otevřel je. Místnost byla široká jen pro jednu osobu a taky tak vysoká. Nebylo v ní místa ani lehnout. Princ vešel dovnitř, sedl si na své místo, uprostřed místnosti, a sklonil hlavu. 'Další vražda. Další den doma' ironicky se usmál Princ.

„Tobě je do smíchu?“ odplil si otec.

Princ zvedne hlavu. V očích mu bolesti přebytek a hlas se mu zlomil. „Jaké je mé jméno, otče? Jaké je?“ zeptá se otázku, kterou mu vždycky položil, když se sem dostal. Nezná ho. Nikdy ho neznal.

„Vrah, jako ty, ani jméno nemusí mít. Ty si zrůda,“ Princovi se ani nechtělo věřit těmhle slovům. Sklonil hlavu a otec ho zamkl. Princ se porozhlédne po místnosti. Na stěnách byli různé spirály a záhyby divných tvarů. Cez ně bylo vidět fialovou barvu, protékající kolem. Princ pořád přemýšlel, proč se tá barva hýbe? I když je rád, jelikož je to jediné světlo, které tu má. Nebýt hýbající se fialové barvy pod útvary na zdi by byl v úplné tmě.

„I když stejně sem už v temnotě,“ promluví k sobě.

Chvíli tiše seděl a čekal, kdy se ozvou ty stony a nářeky. Netrvalo dlouho a místností se ozvaly zvuky. Stony, vzdechy a prosby o pomoc zalévali místnost. Pro kluka to bylo už známo. Nevěděl, zdali jsou to zvuky v jeho hlavě, nebo skutečně někdo někde trpí.

Ale Princ na tom nebyl nejlépe. Nadzvedl hlavu a poteče mu slza.

„Proč já? Proč já sem ten, koho považují za démona, zrůdu? Proč každý umírá mojí rukou? Proč sem se narodil, žít takovýhle život?“ zeptá se. Odpovědí byli jen prosby o spasení.

„Proč mně ani vlastní otec nemiluje? Proč neznám ani svojí matku, která mně porodila? Proč neznám ani vlastní jméno?!“ hledí na strop a naříká, přidává své vzlyky do orchestru stenů od neznáma.

„Proč sem tady skoro každý den, i když sem nikoho nechtěl zabít? Proč mně nechávají žít?“ ptá se. Náhle nářeky ustali. 'Přeci jen, to byla moje fantazie' zaúpí v duchu. Po několika minutách ticha mu začali ty nářeky chybět. Dokonale vystihovali jeho utrpení. Podíval se na svoje ruce, položené v klíně, svázané silnými pouty. Dívá se na ně a čeká pokud zmízí. Ale nic se nestalo. „Proč?!“ třískne pouty o své čelo. „Proč když chci něco zničit, tak se to nestane a když nechci, tak se to zničí?!“.

Čelo projevovalo bolest, ale tá bolest zdaleka nebyla taková, jaká se odehrávala v jeho srdci. „Jsem skutečně tak nežádoucí? Tak proč pak žiji?“ zaskučí. Pořád si v téhle místnosti vylevá zlost a smutek. Nedostane jídla ani vody. Taký je jeho 'trest' za zabití člověka.

„Ale já nikoho nezabil!!“ vykřikne Princ.

Odpověď se neozvala, tak Princ zavřel oči a usnul.

Zdál se mu podivný sen. V jeho snu, pořád dokola, skákala dlouhovlasá dívka z útesu. Když padala, její dlouhé sněhobílé vlasy váli jako vlajka, držela ruce u prsou a modlila se. Princ pořád křičel ze spaní, snažil se dívku chytit, ale vždycky spadla do temné vody. Nikdy se mu ji nepodařilo zachránit. Ten sen se mu zdál každý den. Princ to vzal jako novou podmínku toho, že postupně zešílí.

Na další den ho otec pustil ven. Princ však odmítal. Otec mu ani neoponoval a zavřel dveře. Nezavřel je na klíč, aby Princ nemohl utéct. Věděl, že jeho syn bude skoro umírat hlady.

Sivovlásek si prohrábne rukou vlasy a podívá se opět na strop své celi. Jeho suché, popraskané rty pořád něco mumlali, celé jeho tělo se třáslo. Pořád dokola opakoval větu 'Neskákej, neskákej'. Nemohl přestat myslet na dívku, která pořád v jeho snech skákala z útesu, pořád dokola cítila bolest, ale nikdy nezemřela. Princ znal její zoufalství.

Jenže věří, že na smrt není připravený, věří, že se najde někdo, kdo se na něj aspoň jednou usměje a řekne 'Miluji tě'. Ale už dospěl do věku, kdyby si měl zhanět družku, je spíše odkázán na samotu. 'Navěky sám' zaskučí.

Když se Princ rozhodl odejít z celi, zastavili ho hlasy. Zaradoval se, myslel jsi, že se nářeky vrátili utěšit ho. Jenomže to nebyli steny lidí. Byl to obyčejný ženský hlas, v jeho nitru.

Princ jenom pokroutil hlavou, prohrábne si své šedé vlasy a vydá se do kuchyně, ve velikém 'paláci'. I když na trůně sedí ještě Princův dědeček, ví, že jeho otec si brousí zuby už dlouho. Vejde do kuchyně. Kuchařka se otočí, a když uvidí muže, stojícího ve dveřích, pustila talíř na zem a utekla jinými dveřmi pryč.

Princ si protřel oči, jako kdyby to ani neviděl, a šel si připravit něco k jídlu. Již od jeho dvanácti let, kdy se začali všechny ty vraždy, byl odkázán sám na sebe. Teď, když z toho malého chlapce vyrostl statný muž, zvykl si.

Po jídle se vydal na procházku. Neřekl nic otcovi, i když si je vědom následků. Nevydal se do města, nechtěl už nikoho vidět opět umírat. Šel do královské zahrady. Růže, orchidee či kosatce, druhů květů ze všech koutů světa byli ozdobou celého království. Mnoho lidí přichází jen kvůli té kráse. Ve vzduchu se nesla vůně květů. Slunce se neslo vysoko na obloze, Princ odhadoval na oběd.

Potichu dokráčel k růžím. Ani se jich nedotkl, stačili jeho zářivé oči, jak hltají krásu kytky. Princ se divil, že květ nezvadl. Podíval se na své ruce, na kterých ještě pořád vidno otisky těsných pout. Opět se podíval na květ, který uvadnul a suché květy padali na zem.

Princovi bylo opět k pláči. Nesnášel svůj život víc než cokoliv na světě. Přál si zmizet a nezpůsobovat vraždy. Přál si narodit se jako obyčejný kluk s obyčejným životem. Povinnosti prince nikdy neznal, a ani znát nebude. Každý se ho bojí. Bojí se, že zemřou. Princ se smrti bojí ví než kdokoliv. Bojí se, že zemře dřív, než se objeví někdo, kdo ocení jeho existenci a nebude se ho bát.

V hlavě si vybavuje nářeky lidí v celi. Už to déle nevydržel.

Vrátil se do paláce a šel za otcem, za jediným člověkem, který se nebojí být j jeho blízkosti, přičemž nikdy si nehleděli přímo do očí. Vyšel na druhé patro a zaklopal na dveře pokojě jeho otce.

„Mám moc práce,“ zní odpověď.

„Otče,“ zamumle Princ.

Dlouho se nic neozvalo a Princ vkročil. Jeho otec seděl za stolem, otočený chrbtem k synovi. „Proč si odešel bez povolení?“ zeptá se, ale pořád se věnoval papírům na stole.Princ potichu zaúpěl. „Omlouvám se,“ řekne. Otec se postaví, otočí se, ale nedíval se princovi do očí. Podejde k němu. „Co sem ti říkal o tvých procházkách?“ zeptá se.

„Nesním jít bez povolení,“ odpoví Princ a skloní hlavu. Na chvilku bylo mrazivé ticho, než otec zvedl ruku a dal synovi facku, až se Princova hlava otočila na stranu. Díval se ven oknem a kousl si do rtu. Lituje toho, neměl to dělat. Musí poslouchat otce.

„Nejradši, bych se tě odkázal,“ vyřkne.

Princ se odmítal podívat na otce, jen si přiložil ruku na líce a zahleděl se do země. 'Bolelo to, otče' zaúpí v duchu.

Náhle se ozve zoufalí křik. Princův otec se zhroutí na zem v mukách. Neustále vříská a drží se za ruku, kterou synovi vrazil. Princ viděl nic. V podstatě nic neviděl. Jeho otec přišel o ruku. Doširoka otevře oči a vylekaně se k němu přiblíží. „Vypadni!“ vykřikne jeho otec a nadále syčí od přenikavé bolesti. Přišel o ruku, neměl tam nic, jen na zápěstí zůstala ta podivná kyselina, která nadále rozežírala jeho ruku. Na drahém slonovinovém koberci byla krev. Otec tiše syčí a do kaluže krve se sypou další kapky krve.

Dveře se otevřou dokorán a do pokojě vletí stráže. Okamžitě, když uviděli, co se stalo, přiběhli k otcovi, syna krále, a odvedli ho pryč. U dveří se zastavili a Princ jen slyšel, jak otec nakázal strážcovi : „Odveďte tu zrůdu do jeho celi,“.

Princ se bolestivě zhroutil na zem, udíral pěstí do krví zbarveného koberce. Stráž k němu neochotně podešla. „Půjdu tam sám, jen mně pak nezapomeňte zamknout,“ řekne Princ, postaví se a rychlým krokem jde do svého domova. Nechce, aby viděli jeho slzy. Sou určené jen pro něho.

Princ se dlouho vzpamatovával ve své celi. Znovu se díval na barvu, která tiše procházela kolem. Byl na pokraji zoufalství. 'Mohl sem ho zabít' vystrašeně mumle. 'Mohl zemřít někdo další. Mohl mi zemřít otec. Mohl zemřít další, kdo mně nazývá zrůdou' zaúpí. Opět si bouchne pouty o čelo. 'Neskákej, neskákej' zamumle a na zem opět padla další slza.

'Neskočím, neskočím' ozve se.

Princ chytře zvedne hlavu ke dveřím. Nikdo tam nestál, tak kdo se mu ozval? „Neskákej, neskákej,“ vysloví nahlas. 'Neskočím, neskočím' opět se ozve ten ženský hlas v jeho hlavě, který slyšel už dříve. „Kdo jsi?“ zeptá se Princ. Odpovědi se nedočkal.

„Neskákej, neskákej..,“ opakoval.

'Neskočím, neskočím' ozývá se.

Princ to opakoval celé hodiny, dokud si nezapamatoval hlas, který slyšel. Když usnul, zdál se mu opět ten samý sen. Dívka stála na útesu s rukama u prsou a modlila se. 'Neskákej, neskákej' řekne Princ dívce. Dívka se otočí, její dlouhé sněhobílé vlasy neustále kmitali do stran. Usměje se na muže před sebou. Princ jen tiše stál a jásala z něho radost. 'Neskočím, neskočím' a dívka spadla.